Psychofyzick problm je centrlnm problmem ve filozofii mysli. Filozofie pedkld adu een psychofyzickho problmu v podob koncept a teori ve snaze odpovdt na otzky, zda fyzick a mentln fenomny maj njak vztah a pokud ano, jakm zpsobem se tento vztah uskuteuje. Otzky ohledn vztahu fyzickho a mentlnho aspektu a ohledn jejich podstaty nejsou povaovny psychiatri za zsadn, pestoe se psychiatrie ve vzkumu i klinick praxi zamuje na dl aspekty tohoto problmu. Tento lnek zkoum, kter filozofick koncepce psychofyzickho problmu se uplatuj (...) v teoretickch konstruktech psychiatrie. (shrink)

Článek podává systematický kritický přehled o pojetí mechanismu v tzv. nové mechanistické filosofii. Nejdříve je popsán vznik a hlavní principy NMF. Je ukázáno, že NMF vznikla do značné míry jako kritická reakce na, do té doby převažující, logický empirismus. Dále jsou představeny hlavní definiční znaky mechanismu, které jsou po té jednotlivě rozebrány. Na závěr jsou diskutovány přednosti a omezení NMF. Je argumentováno, že NMF nabídla novou a realističtější perspektivu na způsob, jakým se věda dělá a jak se dochází k vědeckým (...) objevům. Má i konstruktivní preskriptivní charakter, neboť povzbuzuje vědce k přemýšlení o vysvětlení jevů prostřednictvím mechanismů. Na straně druhé, pro vysvětlení komplexních jevů jsou heuristiky dekompozice a lokalizace, které tvoří jádro „tradičního" mechanistického přístupu, pouze prvotními aproximacemi a je potřeba je doplňovat dalšími, dynamičtějšími přístupy. (shrink)

Dominantn pozitivistick epistemologie dat v souasn vd, kter stav na metafyzickm realismu a idelu mechanick objektivity, trp adou trhlin. Tyto nedostatky byly identifikovny v mnohch kritickch ohlasech, kter vedou k nov problematizaci ustlenho konceptu dat. Mezi kritizovanmi aspekty tohoto konceptu se opakuj varovn ohledn zasazenosti dat do kontextu jejich tvorby, jejich zprostedkovanost nebo otevenost manipulacm. Funkce dat v poslednch letech nabv na dleitosti kvli stoupajc datov nronosti vdy, a proto je dve neproblematickmu konceptu dat vnovno vce pozornosti. Objevuj se tak (...) alternativn pstupy k epistemologii dat, z nich tato prce pedstavuje smr konstruktivistick a rtorick. Prezentovan text lze dky sv kompilativn povaze, erpajc z kritick literatury zabvajc se epistemologi dat, pojmout jako syntzu a rekonfiguraci existujcch mylenek k danmu tmatu. Je mon ho rovn pijmout jako jeden z pspvk k rtorick argumentaci v diskurzu dat souasn vdy. (shrink)

[From an Evolutionary Point of View: The Concept of Evolution in Contemporary Philosophy].

Článek reaguje na monografii Homo Natura: Nietzsche, Philosophical Anthropology and Biopolitics (2020) současné akademičky Vanessy Lemmové zabývající se Nietzschovým úkolem „přesadit člověka zpět do přírody“, tzn. chápat jej jako bytost veskrze imanentní přírodě. Reakce směřuje především na jednu z hlavních tezí knihy, podle níž tato Nietzschova snaha otevírá možnost nového, postantropocentrického pohledu na člověka a jeho vztahu k přírodě – pohledu, v jehož centru zájmu již nestojí člověk, nýbrž život sám, resp. kontinuum života, jež se ztělesňuje v lidském druhu (...) a jehož je lidský druh rovnocennou součástí po boku ostatních organismů. Nietzschova myšlenka o homo natura podle Lemmové předznamenává myšlení současného posthumanismu vyznačujícího se právě snahou vytvořit takový pohled na člověka a jeho vztah k přírodě, který bybyl vhodným teoretickým rámcem pro sebepojetí člověka v epoše antropocénu. Článek tuto tezi doplňuje o Heideggerovu interpretaci Nietzschovy myšlenky nadčlověka podanou v sérii přednášek Co znamená myslet?, v níž je nadčlověk chápán jako ekologický ideál lidstva schopného zodpovědně převzít moc plynoucí z technického přetváření země. Cílem článku je ukázat, že, v souladu s interpretacemi Lemmové a Heideggera, u Nietzscheho lze nalézt způsob, jak by se lidstvo mohlo produktivně vyrovnat s realitou antropocénu, a to skrze přechod od „posledního člověka“ k „nadčlověku“, kde přechod k „nadčlověku“ je chápán jako idea nastolení nového vztahu mezi lidmi a přírodou, resp. mezi lidmi a zemí. (shrink)

Příspěvek poukazuje na současnou pozici (roli) transdisciplinárního přístupu ve vědě, kdy upozorňuje na potřebu, důvody a význam inter- a transdisciplinární spolupráce napříč humanitními i přírodními vědami. Výklad se opírá o zásadní ideové fundamenty filosofie a metodologie vědy a zasazuje problematiku do širšího kontextu informatizace, respektive takzvané informační společnosti, která vytváří nové (virtuální) světy (jako produkty konstruktivního typu racionality). Dále je představen obecný postup při výzkumu nových fenoménů stavějících na transdisciplinární platformě. Popsaný vývoj v oblasti vědy s sebou nese také změnu (...) přístupu ke vzdělanosti (potřebu změny). Do popředí se v současné době (opět) dostává otázka multioborově vzdělaného člověka. (shrink)

V článku nejprve rekapituluji postoje, které k modalitám zaujali zakladatelé moderní logiky a analytické filosofie, preferující logickou či epistemickou redukci, poté přecházím k jejich soudobým metafyzickým oponentům, vycházejícím z novoleibnizovské ontologie možných světů, poukazuji na nevyjasněné předpoklady některých z jejich „argumentů“, k nimž pak – a k filosofické analýze možnosti vůbec – připojuji několik obecně-kritických tezí založených na Wittgenstein-Carnapově pojetí možného jako smysluplného.

Nedávné vědecké poznatky týkající se lidského vnímání a lidského konání naznačují, že nejenom není konání bez vnímání, ale že není ani vnímání bez konání. Zcela se mění pohled na to, jak lidé vnímají ; a objevují se dokonce i extrémní názory, že vnímání a konání jsou vlastně jednou a toutéž věcí. Podobně se v důsledku zkoumání motivačních struktur stojících v základu tvorby teorií rozmývá ostrou hranici mezi teorií a praxí. Zdá se mi, že tohle všechno je poněkud překvapivá voda na (...) mlýn filosofického pragmatismu. (shrink)

Tato studie je inspirována knížkou Petra Urbana Jak rozumíme druhým? Studie o sociálním rozumění a sdílení světa nejen u člověka a věnuje se současným diskuzím o povaze sociálního rozumění, zejména v případě nelinguálních tvorů. Nejvýraznější pozice zastává na jedné straně skupina srovnávacích psychologů kolem M. Tomasella, která vychází z filosofů kolektivní intencionality, na straně druhé D. Leavens a K. Bardová, kteří mají blízko k interaktivistické interpretaci problému sociálního rozumění. Bude ukázáno, že rozdíly ve výsledcích empirických výzkumů mají základ v ontologických (...) závazcích jednotlivých výzkumných programů, přičemž důležitou roli hraje vymezení se vůči problému antropologické diference. Studie se táže, je-li možné prostředky filosofi e vědy mezi soupeřícími teoriemi rozhodnout. Na závěr je uvedena možnost biosémiotické reinterpretace mimo-lidského sociálního rozumění na pozadí teorie umweltu. (shrink)

Cílem studie je představení nalezených explicitních odkazů na Platóna v dílech autorů moderní psychologie. V úvodní části je popsána Platónova nauka o duši, přístupy k duši v současné psychologii a metodologie vyhledávání odkazů. V další části je uveden přehled zjištěných explicitních odkazů na Platóna v moderní psychologii. Dále jsou přiblíženy nejvíce relevantní odkazy vztahující se ke generativitě, vazbě třísložkové duše a současných modelů osobnosti, vazbě péče o duši a terapie a pojetí lásky. V závěru jsou nalezené odkazy souhrnně posouzeny (...) a je přiblíženo základní zjištění, že většina autorů ve studii zmíněných vnímá Platóna jako inspiraci pro rozvoj současných teorií. (shrink)

Jaký obraz člověka nabízejí současné společenské a humanitní vědy? Tato otázka je středobodem zájmu autorského kolektivu, v němž má své zastoupení sociologie, antropologie, filosofie, historiografie, andragogika, psychologie i evoluční biologie. Ač je publikace jako celek svým zaměřením především teoretická, v jednotlivých kapitolách nalezneme množství konkrétních příkladů z reálného světa: od umění a vážení přes čtverylku a hokej až po panenku Barbie či vztah lidí k horám. Kniha ukazuje, že obrazy člověka v různých oborech nejsou zcela nesourodé, ale že naopak (...) umožňují vzájemné obohacení. Nejde o soupeřící „pohledy“ na tentýž předmět zájmu, ale spíše o možnost mezi jednotlivými společenskovědními „hrami“ svobodně volit – s vědomím toho, že každá z nich má nejen své meze a pravidla, ale i svůj vlastní půvab. (shrink)

Jaká je role historie v době post-faktické? Může nám filosofie historie pomoci bránit se proti cílenému zneužívání historických narativů na ideologickém základě? Tento článek zkoumá filosofické reflexe historie a jejich vztah k ideologiím. Je ukázáno, že na počátku této filosofické disciplíny filosofové jako Karl Popper nebo C. G. Hempel usilovali o eliminaci politického a ideologického zabarvení historie. Avšak narativistické bádání Haydena Whita naznačuje, že takový cíl je nedosažitelný. Antirealistická filosofie historie, zastoupena L. J. Goldsteinem, dokonce odmítá reálnou minulost jako cíl (...) historického bádání a zdůrazňuje situovanost historiků ve vztahu k důkazům. Představená verze historického antirealismu chápe historii jako současné zkoumání, které sdílí řadu rysů s kritickým myšlením a zaměřuje se především na zkoumání empirických dat, jež vyžadují postulaci nepřístupné minulosti. Tato podobnost by měla být zdůrazněna skrze výuku historie jako zkoumání, nikoliv jako pouhého příběhu. (shrink)

V 6 kapitolách knihy je vysvětlen význam pokrokové vědy při budování socialismu, vylíčeno je postavení vědy za kapitalismu a její závislost na buržoasní ideologii, pozůstatky kapitalistické minulosti v naší současné vědě, boj s nimi, její úkoly a plánování. úloha kritiky a sebekritiky v naší vědě a úspěchy, jichž naše nová věda v boji se starým dosahuje.

Cílem této studie je představit základní rámec filozofického díla anglického volnomyšlenkáře Anthonyho Collinse (1676–1729) v kontextu britského osvícenského myšlení konce 17. a první poloviny 18. století. Prostřednictvím analýzy jednotlivých spisů je vyloženo Collinsovo chápání rozumu jako nástroje nepostradatelného nejen v oblasti poznání profánního, ale také divinálního. Studie dále sleduje Collinsovu obhajobu naprosté volnosti myšlení i formy jeho vyjádření. Významný prostor je věnován rovněž autorově filozofii náboženství. Studie dokládá, že Collins nebyl izolovaným myslitelem, ale že ve svém díle těžil jak z (...) předcházející (Spinoza, Herbert z Cherbury a především John Locke), tak i současné filozofické diskuze (zejména John Toland). (shrink)

Cílem této studie je představit základní rámec filozofického díla anglického volnomyšlenkáře Anthonyho Collinse (1676–1729) v kontextu britského osvícenského myšlení konce 17. a první poloviny 18. století. Prostřednictvím analýzy jednotlivých spisů je vyloženo Collinsovo chápání rozumu jako nástroje nepostradatelného nejen v oblasti poznání profánního, ale také divinálního. Studie dále sleduje Collinsovu obhajobu naprosté volnosti myšlení i formy jeho vyjádření. Významný prostor je věnován rovněž autorově filozofii náboženství. Studie dokládá, že Collins nebyl izolovaným myslitelem, ale že ve svém díle těžil jak z (...) předcházející (Spinoza, Herbert z Cherbury a především John Locke), tak i současné filozofické diskuze (zejména John Toland). (shrink)

Článek se zaměřuje na teorie kulturní mezery, jež ve svém díle rozpracovali Thorstein Veblen a William F. Ogburn. Sleduje přitom zejména dva motivy: jak se v přístupech těchto autorů tematizuje vztah sociální vědy a jejího publika a jak je argument mezery využit k prosazování specifického pojetí „účelu“ sociální vědy. Je zde předvedeno, jak se ve dvou různých stylech psaní a ve dvou různých argumentačních strategiích v podstatě identická teorie proměňuje a současně zužitkovává k prosazení distinktivního pojetí sociální vědy. Veblenův klíčový (...) motiv „sebe-konfrontace“ společnosti je srovnán s Ogburnovým motivem „využitelnosti“ vědění ve vztahu k úvahám o literárních technologiích vědy. (shrink)

Cílem knižní studie je postihnout pravidla platící v agonálním prostoru, do něhož literární znalci svými promluvami a texty jako subjekty vstupují a v jehož rámci jsou vzájemně poměřováni, posuzováni a hodnoceni. Autor přitom vychází z předpokladu, že myšlení o literatuře spoluformuje nadosobní pamět' určitého kolektiva a současně je také prostorem pro individuální tvořivost znalců. Literární historiky, teoretiky, kritiky či učitele interpretuje jako aktivní účastníky řečových her, kteří musí své názory a koncepty formulovat a prosazovat v kooperaci a konkurenci s ostatními, (...) což je také nutí volit jisté role a strategie. A protože si je vědom také toho, že pravidla hry jsou v čase proměnná, zachycuje rovněž posuny v myšlení o literatuře od pozitivistického důrazu na fakta přes víru, že klíčem k poznání je volba správné metody, tedy obecně aplikovatelného postupu, až po současnou konceptuální literární vědu, která hodnotově preferuje jednorázové demonstrace novosti, kreativity a neopakovatelné jedinečnosti. Vychází v edici Literární řada. (shrink)

Lidská práva jsou v současné době předmětem řady komplexních otázek, které jsou politické, sociální či právní povahy. Abychom na otázky mohli smysluplně odpovídat, musíme brát ohled i na obecnější filosofické souvislosti a mít jasnější představu o tom, co lidská práva jsou a na jakých základech stojí. V předkládaném textu si klademe otázku, zdali máme v současné době k dispozici plně filosoficky fundovanou koncepci založení a legitimizace lidských práv. Předkládáme postupně různé současné přístupy, které jsou kandidáty na řešení (...) tohoto problému a přinášíme jejich kritické zhodnocení. Východiskem je pro nás představa lidských práv jako evidentních pravd a od ní odvozené přístupy zakládající je na racionální či emocionální evidenci. Dále se věnujeme možnosti náboženského založení lidských práv, přístupům přirozenoprávním, utilitaristickým a koncepcím vycházejícím z pojmu důstojnosti. Stručně jsou zmíněny i některé další související teorie a historický kontext analyzovaných pojetí. V závěru na položenou otázku odpovídáme, že zcela uspokojivá filosofická teorie lidských práv stále není k dispozici, a přinášíme také vlastní doporučení pro řešení předložených problémů zkoumaných teorií. (shrink)

Abstrakt Stať seznamuje se dvěma koncepcemi stylů – „styly vědeckého myšlení“ historika Alistaira C. Crombieho a „styly uvažování“ filozofa Iana Hackinga – a vyplňuje tak určitou mezeru v českém prostředí, kde jim zatím nebyla věnována patřičná pozornost. Na úvod bude představena historická koncepce Crombieho, která styly používá jako organizující kategorie pro výklad dějin západní vědy, a následně jejich Hackingova transformace ve filozofické kategorie uplatnitelné i v současné vědě. V návaznosti na to budou stručně nastíněny okolnosti jejich vzniku, vzájemné odlišnosti (...) a recepce dalšími autory. Těžiště statě spočívá v uvedení stylů do souvislosti s objektivitou, protože pro Crombieho i Hackinga jsou právě styly tím, co konstituuje vědeckou objektivitu. Odlišné pojetí objektivity v různých disciplínách je pak výsledkem ontologické mnohosti zkoumaných objektů i teoretické a metodologické plurality, mající původ právě v historicky odlišných stylech vědy. To bude ilustrováno na příkladu pravděpodobnostního a statistického stylu, který Hacking v několika svých prací detailně rozpracoval. (shrink)

Stať se zabývá diskusemi o epistemologicko-metodologické roli simulací v soudobé vědě. Soustředí se nejprve na aktuálnost těchto diskusí v současné metodologii vědy a následně na její návaznost na určitou myšlenkovou tradici z osmdesátých let 20. století, kdy diskuse kolem modelování vyvolaly řadu otázek zpochybňujících tradiční pojmové distinkce, především mezi experimentem a teorií. Stať se přiklání v rámci těchto diskusí k názorům, které řadí simulace k novým a specifickým nástrojům vědy, jež také vyžadují novou a specifickou metodologii a epistemologické postavení. (...) Pro podporu této názorové pozice jsou uvedeny některé aktuální analýzy konkrétních příkladů simulací a jejich specifického postavení v moderní vědě. (shrink)

John Searle je profesor filosofie na University of California v Berkeley. Do filosofie se nesmazatelně zapsal již svou ranou teorií řečových aktů , která významně ovlivnila současné pojetí jazyka. Searle v ní klade důraz na mínění mluvčího a posluchače a na roli jejich mínění při ustavování významu. Searlův zájem o mysl a intencionalitu později vyústil v komplexní teorii intencionality a v úvahy o ontologii mysli a vědomí a o začlenění vědomí do světa přírody . Se zájmem o mysl souvisí (...) i slavný argument obvykle nazývaný „čínská místnost“, který je zaměřen proti teorii silné umělé inteligence, tedy proti názoru, že mysl může vzniknout implementací počítačového programu. Úvahy o jazyce a intencionalitě také předznačily Searlovo další velké téma a další originální příspěvek k filosofii – jeho ontologii sociální reality , na níž v současné době dále pracuje. Jiným Searlovým důležitým filosofickým tématem je racionalita . Následující rozhovor se uskutečnil u příležitosti Searlovy návštěvy v Praze ve dnech 8.–11. října 2007, kdy Searle přednesl dvě přednášky na téma sociální reality a úlohy jazyka v jejím ustavování. Za laskavou spolupráci při zpracování rozhovoru patří dík paní Dagmar Searle. (shrink)

Nová kniha Petra Koláře, Pravda a fakt (Filosofia, Praha, 2002) je věnována tématu, kterým se Kolář částečně zabýval již ve své předchozí knize: teoriím pravdivosti a zejména teorii korespondenční. Diskuse o tom, jak explikovat pojem pravdy či pravdivosti se analytickou filosofií táhnou od jejích počátků, a rozdmychány byly zejména výsledky Tarského matematických analýz tohoto pojmu1. Kolář v první části knihy probírá a srovnává hlavní kategorie těch teorií, které jsou výsledky těchto diskusí (některé z nich samozřejmě tak či onak existovaly dávno (...) před Tarskim): dělí je na korespondenční, koherenční, pragmatistické, minimalistické, redundanční a sémantické (tou poslední je de facto původní Tarského varianta). Způsobu, jak Kolář tyto teorie vykládá, lze, myslím, vytýkat skutečně pramálo: jeho výklad je systematický, jasný a názorný. Také shrnutí na koncích jednotlivých kapitol jsou velice užitečná a dokumentují autorovu pedagogickou pečlivost. Přesto bych si k této části dovolil mít dvě drobné a jednu zásadnější připomínku. Zaprvé se mi nezdá příliš adekvátní, jak Kolář používá termíny deflacionismus a minimalismus: za deflacionistickou prohlašuje každou teorii, která rezignuje na explikaci pojmu pravdy, takže mu do této kolonky spadne jak horwichovský minimalismus, tak davidsonovský názor, že pojem pravdy nelze explikovat ne proto, že by byl triviální, ale naopak proto, že je příliš fundamentální (tady se dere na jazyk termín maximalismus). To se ale těžko slučuje s Davidsonovým výslovným odmítáním deflacionismu2. Zdá se mi, že termín deflacionismus je spíše víceméně synonymní s termínem minimalismus a ty oba se mi zdají do velké míry krýt i s redundanční teorií. Druhou drobnou výhradou je, že mi připadá škoda, že Kolář v rámci pojednávání pragmatistických teoriích zcela pominul současný pragmatismus. Škoda to je pro to, že pragmatismus v současné době zažívá velký revival a i různé pragmatistické teorie pravdivosti se proto dostávají na pořad dne (včetně například kontextu matematiky). Za.... (shrink)

Tzv. portmannismus je specifický, v biologii kořenící myšlenkový směr, jehož dosah je v současné době omezen převážně na české země. Řada knižních, časopiseckých a popularizačních prací dokazuje, že na platformě Portmannových myšlenek vznikla v Čechách specifická a originální myšlenková škola. Portmann uznával Darwinovu teorii, upozorňoval však na množství jevů, které si žádají interpretaci sahající za rámec známých darwinistických mechanismů. Mezi zastánci Portmannovy nauky a hlavním proudem darwinistů existuje napětí, které koření v různých pojetích vědy. Portmannismus je často považován za (...) nauku mířící mimo rámec vědy: snažíme se analyzovat oprávněnost takových poukazů a zasadit je do kontextu teorie vědy. Ukazuje se, že přes důležité rozdíly v cílech a užití metodologických prostředků není hranice mezi oběma přístupy ostře dána. Je připomenuta skutečnost, že od okamžiku přenesení Portmannových myšlenek do českých zemí došlo ke generační výměně jejich nositelů. Vychází najevo, že portmannismus lze do jisté míry smířit s hlavním proudem vědy, a to jak z hlediska teoretického a faktického, tak z hlediska sociálního. (shrink)

Článek je věnován tématu plagiátorství, zejména v oblasti vědeckého výzkumu. Vznáší otázku, jaké jsou kořeny tohoto negativního jevu. Příčiny mohou být v ambicích každého jedince a souvisejí s jeho morálními kvalitami. Kromě toho autor však hovoří o komplexu faktorů, které vyrůstají ze sociálního prostředí a ovlivňují výskyt plagiátorství v současné společnosti. Některé z těchto faktorů jej přímo podporují. Hlavní myšlenkou textu je, že systém hodnocení vědeckého výzkumu by měl dbát o smysluplnost textů a snížení formalismu. Pak by plagiátorství nebylo (...) odmítáno pouze de iure, ale také de facto. (shrink)

Základní otázkou studie je, zda lze koncept mimésis považovat v současné teorii interpretace za udržitelný, přičemž se zaměřuje na kritiku formulovanou na základě dvou argumentů – tj. buďto se odmítá vztah skutečnosti a uměleckého, resp. literárního díla, nebo se tento vztah připouští, ale odmítá se, že by se vyčerpával pouze vztahem prosté nápodoby. Dále se (v komparativním náhledu) zaměřuje na současné koncepce, které pracují s konceptem mimeze jako s interpretačně funkčním. V závěru se tak ukazuje, že předpoklad vztahu (...) mezi fikcí a skutečností lze v současných teoriích interpretace považovat za přijatelný, a koncept mimésis tak nemusí být překonaným konstruktem (byť za určitých podmínek).The main issue of this study is whether the concept of mimésis can be accepted as a defensible one in a contemporary theory of interpretation. It focuses on the criticism based on the following arguments: either any relation between fiction and reality is rejected or it is claimed that the relation cannot be reduced to mimémis. Further the study focuses on the contemporary theories working succesfully with the concept of mimesis as well. So the study shows that the relation between fiction and reality is an acceptable assumption in a contemporary literary theories, so that the concept of mimesis cannot be considered as an overthrown theoretical construct. (shrink)

Autor v tomto článku rozporuje pojem non-agrese Murrayho N. Rothbarda a využívá při tom to, co nazývá paradoxem non-agresivní vraždy. Autorovou ambicí není nic menšího než rozbít základy Rothbardovy politické filosofie a využívá přitom důkaz sporem, tedy fakt, že vyvrácení kontradiktorního opaku jako nepravdivého je za podmínek úplné disjunkce zároveň důkazem pravdivosti dokazované teze. Dokazovanou tezí je zde teze: v určitých případech existují pozitivní práva a povinnosti, tedy práva a povinnosti nevyplývající ani ze smlouvy, ani z předešlé agrese. O této (...) skupině práv a povinností však Rothbard říká, že ve skutečnosti neexistuje. Důvodem dle Rothbarda je, že takováto pozitivní práva a povinnosti by porušovaly sebevlastnictví povinovaného, resp. jeho právo k vlastní osobě a majetku. Autor tohoto článku naopak jejich existenci dokazuje poukazem na nepravdivost kontradiktorního opaku („pozitivní práva nikdy neexistují“), kterou ukazuje na uvedených paradoxech obklíčitele, majitele člunu, hostitele a skokana. Určité konkrétní majetkové právo nemůže mít subjekt A i subjekt B současně a ve stejném rozsahu. Zatímco však Rothbard tvrdí, že majetkové právo může vyplývat pouze ze smlouvy či z předchozí agrese (jako právo na kompenzaci), autor tohoto článku argumentuje, že majetkové právo nemusí vyplývat pouze ze smlouvy či z předchozí agrese, a dokazuje to existencí případů, kdy popření mimo-smluvního majetkového práva implikuje paradox non-agresivní vraždy: subjekt, který naplánuje úkladnou vraždu, se nedopouští protiprávní agrese. Což je rozpor. Ergo, teze „pozitivní práva nikdy neexistují“ je nepravdivá. Ergo, pravdivá je autorem dokazovaná teze. Mimo-smluvní práva a povinnosti se tedy nachází v obsahu správně pojatého pojmu sebevlastnictví a úkladná vražda se nikdy nenachází v rozsahu správně pojatého pojmu non-agrese. (shrink)

Autor se z hlediska marxistické filozofie a metodologie zabývá revolucí v biologii ve vztahu k filozofii, teoretizací současné biologie, problémem biologické evoluce, druhem jako základní jednotkou evoluce, problémy klasifikace v biologii a v závěru klade otázku : "věk biologie" nebo ekologická katastrofa?

Publikace nechce ani plnit požadavky kladené na učebnici, ani podat soustavu logiky. Chce však formulovat koncepci odpovídající soudobému stavu poznatků a založenou na vědeckém světovém názoru. Úvodem objasňuje populární formou základní termíny a některé logické teorie. Poté vykládá teorii deduktivních soustav a předmět logiky, kritizuje současné názory na logiku a její místo v soustavě věd a vymezuje její vztah k ostatním vědním oborům, zejména k filosofii. Závěrem klade otázku, jak lze aplikovat logiku v metodologii, technice a kybernetice.

Studie je interpretací Patočkova pozdního myšlení a snaží se osvětlit určité netriviální souvislosti, zejména úzký vztah mezi Patočkovou filosofií dějin a fenomenologií. Patočkův pokus využít pro interpretaci současné situace Evropy platónský pojem psyché je zasazen do dějinně-filosofického kontextu, ale zejména je situován do kontextu Patočkových husserlovských a heideggerovských filosofických východisek. Jako desideratum Patočkova myšlení se ukazuje koncepce pravdy, jež by brala v potaz problematiku lidské zodpovědnosti.

Řecké sloveso metabiónai, objevující se v Aetiově zprávě o Anaximandrově zoogonii, bylo dosud považováno za ojedinělé a předpokládalo se, že může mít význam „změnit způsob života“, nebo „přežít“. Tato studie nachází dosud neznámé výskyty daného slovesa, které svědčí pro význam „změnit způsob života“, současně však upozorňuje na syntaktickou problematičnost tohoto významu v Aetiově textu.keywords: Anaximandros; zoogonie; metabiónai; řecký aorist; Aetios; Pseudo-Plútarchos; Placita.

Příspěvek vychází z autorova disertačního projektu, který mapuje myšlenkovou spřízněnost mezi Hansem Blumenbergem a jednotlivými filosofy tzv. Ritterovy školy, tedy Odo Marquardem, Hermannem Lübbem, Robertem Spaemannem a Martinem Krielem. Autor předkládá obecnou charakteristiku Ritterovy školy a „skeptické generace“ (H. Schelsky), hledá argumenty, které by osvětlily, proč bývá zdůrazňována spřízněnost mezi Blumenbergem a „Ritterovci“, a poukazuje na její filosofické konvergence v oblasti praktické filosofie. V analýze vychází z několika nesporných afinit mezi Marquardovým a Blumenbergovým myšlenkovým světem: z návaznosti na gehlenovské pojetí (...) člověka jako deficitní (a kompenzující) bytosti, z oslavy polyteismu, ze společných obtíží s filosofií dějin, které je vedou ke kritice diskurzivní etiky (v duchu Nové levice). Předkládá a zdůvodňuje tezi, podle níž se zmínění Ritterovi žáci přiblížili k sobě navzájem – a současně i k Blumenbergovi – nejvíce poté, co byli nuceni reagovat nejen na studentské hnutí druhé poloviny 60. let, jež zpochybnilo demokratické struktury Spolkové republiky, ale i na neomarxismus, o nějž se studentské hnutí opíralo. Druhou část studie tvoří analýza liberálně konzervativní kritiky diskurzivní etiky, jejíž jádro představuje překvapivé Marquardovo čtení Descarta: Descartes dočasné a provizorní morálky je zde postaven proti Descartovi nepochybnému metodicky zajištěnému. (shrink)

Práce se zaměřuje na metodologicko-historické aspekty vývoje neurologie. V roce 2001 přišel Marcus Raichle s překvapujícím objevem, který je nyní obecně známý jako teorie Default Mode Network. DMN s sebou kromě nových poznatků o mozkové aktivitě přináší i kompletní přehodnocení dosavadních přesvědčení o mozku. Vědecká komunita předpokládala, že mozek je „reflexivním" nástrojem k vnějšímu prostředí a od tohoto přesvědčení odvíjela neurologický výzkum. DMN však přichází s pojetím neurální aktivity, jež není závislá na aktivní stimulaci mozku, což je v přímém protikladu (...) s předchozí výzkumnou tradicí. Současné výzkumy DMN vedou ke zcela novým poznatkům, které nebyly dosažitelné v rámci předchozího paradigmatu. Radikální proměna pojetí aktivity mozku s sebou přináší i nutnost přehodnocení neurologického výzkumu z hlediska metodologie. Stať se zabývá otázkou, zda lze považovat DMN za vědeckou revoluci a nové paradigma neurovědy v kontextu analýzy historických událostí, jež formovaly předchozí a stávající neurovědecký výzkum. (shrink)

Pojem řádu má své veliké dějiny od předsókratiků až k H. Kringsovi, který v roce 1941 vydává knihu Ordo. U nás se pojmu řádu a řádovosti věnoval po celý život ze­jména brněnský a olomoucký myslitel J. L. Fischer (1894–1973). Idea řádu byla také jedním z pilířů jeho skladebné filosofie, jež měla základní problémy moderní společnosti vyřešit účinněji než marxismus. Současně s „laickým“ Fischerem usilovala v kritických 30. letech dvacátého století o nastolení kýženého řádu vyhraněně katolická skupina sou­středěná kolem tehdy nově (...) založené revue Řád. Oběma pólům šlo sice o podobný cíl (skoncovat s vládou neblahého kapitalismu), ale neporozuměly si pro různost svých věr. Toto osudové neporozumění bychom měli především na univerzitách v Brně a Olomou­ci napravovat využitím odkazu W. C. Smithe, který zásadně rozlišil setrvačnou tradiční víru (belief) a otevřenou víru všech opravdu tvůrčích lidí (faith). Takovou víru měl totiž podle autora také a snad především nový řád usilovně hledající Josef Ludvík Fischer. (shrink)

Jak je již z názvu patrné, tato kniha, třebaže obsahuje filosofické fragmenty a texty, je sbírkou spíše osobních autorových výpovědí a otevřeného přemítání než uzavřenou odbornou studií. Filozof, teolog a religionista Otakar A. Funda se v ní ohlíží za dosavadní cestou svého myšlenkového směřování. Kniha zachycuje jeho klíčová životní témata, dává nahlédnout do jeho myšlenkového vývoje i do současné názorové pozice. V tomto smyslu může čtenářům sloužit také jako klíč k lepšímu porozumění Fundovým předchozím textům. Publikace přináší rovněž kompletní (...) autorovu bibliografii z let 1965-2008. (shrink)

Příspěvek připomíná filosofii „posledního Římana a prvního scholastika“ Anicia Bo­ethia, který je nejznámější díky své filosofické básni Útěcha z filosofie. Tento článek se soustředí na jinou stránku Boethiovy tvorby, na jeho překladatelské úsilí z řečtiny do latiny, kdy vytvořil novou terminologii a tak mohl syntetizovat filosofickou roztříš­těnost názorů jeho současníků pomocí exaktní metodologie. Ve svém vědeckém jazyce používal umění i logiku dohromady, s důrazem na větší srozumitelnost.Boethius sjednotil díky svému filosofickému jazyku mnoho rozdílných filosofic­kých škol – Platóna, Aristotela, pythagorejce, novoplatonismus (...) a křesťanskou teologii. Zformalizoval vědecký výzkum podle aritmetiky, dokázal reformovat svobodná umění do křesťanského světa a sjednotit vědu a filosofii pomocí matematiky. Svoji metodu nazval quadrivium, tedy čtyři cesty k moudrosti, jako součást Sedmi svobodných umění (lat. Septem artes liberales). Quadrivium se sestávalo z aritmetiky, geometrie, astronomie a hudby. Tyto čtyři způsoby považoval Boethius za nejlepší pe­dagogickou cestu k poznání fyzikálních zákonitostí našeho světa (lat. naturalia). Díky abstraktnosti této matematické cesty preferoval i důležitost jazyka a terminologie, která se používá. I přes logickou koherentnost je dle něj možné používat umělecká vyjádření pro větší srozumitelnost.Článek ukazuje i obtíže současné vědy, která je také limitována jazykem. Protože v minulosti filosofové stáli před podobným problémem, může Boethius svým důrazem na svobodnou cestu filosofie stále inspirovat. (shrink)

Článek se zabývá vybranými aspekty dvou známých publikací o mnohosti světů a mimozemském životě, které vyšly na konci 17. století. Jedná se o Entretiens sur la pluralité des mondes Bernarda de Fontenelle a Cosmotheoros Christiaana Huygense. V první části se článek soustředí především na to, jak oba autoři chápou postavení člověka v obydleném a neohraničeném univerzu. Fontenelle a Huygens poskytují ve svých textech přesvědčivé vyvrácení často opakované představy, že idea neohraničeného vesmíru probouzela v novověkých lidech hrůzu a obavy. Ve skutečnosti (...) pro ně neohraničený vesmír znamenal oslavu rozumu, který se dokáže vymanit z geocentrické pověry a antropocentrismu. Současně se v protoosvícenském duchu jednalo i o oslavu vesmírné všudypřítomnosti rozumu. Ve druhé části se článek zabývá tzv. kognitivními vášněmi: zejména strachem, úžasem a zvědavostí. Analýza děl Huygense a Fontenella potvrzuje některé poznatky Lorraine Dastonové a prohlubuje je. Ukazuje se, že na konci 17. století strach i obdiv byly již jednoznačně chápány jako projev nevědomosti a zaostalosti, ačkoliv dříve byly spojovány se zbožností a počátkem filosofování. Proti tomu dříve odsuzovaná zvědavost se stala legitimní, ba dokonce žádoucí vlastností opravdového badatele. (shrink)

Přednáška poukazuje na roli O. Marquarda v úvahách o poválečném němectví. Jeho studie Obtíže s filosofií dějin je představena jako cenné vodítko, které napomáhá lépe charakterizovat hlavní rysy reflexe němectví a současně nastiňuje východisko ze slepých uliček, do nichž se toto téma dostává v literárních i neliterárních textech. Marquardem nastíněný střet mezi filosofií dějin a antropologií, který u něho vyústil do skeptického postoje, je v této studii analogicky přenášen mimo filosofii. Vypovídá o opakujících se rozporech mezi německými historiky a rovněž (...) umožňuje výstižně popsat proměny úvah o němectví v díle německých literátů – Marquardových vrstevníků -, jako jsou Martin Walser, Günter Grass nebo H. M. Enzensberger. (shrink)

Contemporary social and political theory is not wholly sufficient for dealing with environmental issues unless it will be more informed by political theories of justice. I present the view that environmental justice can be fruitfully approached from the point of view of contemporary social contract theory, mainly the one inspired by the work of John Rawls. Healthy natural environment is indispensable for many reasons for every human society; however, nature possesses also value going beyond pure instrumentality for human beings. Because (...) humans can have great impact on natural environment in either positive or negative way, this entails duties on their part. Society’s dealings with the environment are regulated by laws and other publicmeasures, which in turn have their deeper justification in general theory of justice of that particular society. The article tries to show that contemporary social contract theory can fruitfully grasp principles of environmental justice, which could lead to more environment sensitive policies and be acceptable from liberal point of view at the same time.Politické myšlení nemůže adekvátně reagovat na environmentální problémy současné společnosti, pokud nebude více pracovat s konceptem environmentální spravedlnosti. V tomto článku se snažím ukázat způsob, jak může být otázka environmentální spravedlnosti uchopena pomocí teorie společenské smlouvy v podání Johna Rawlse. Lidé mají svoji činností významný dopad na životní prostředí, což má za následek nerovnou distribuci environmentálních dober a škod. Proto existují vůči ostatním lidem povinnosti vyplývající ze spravedlnosti vztahující se na environmentální oblast. Environmentální otázky se nicméně musí řešit pomocí závazných společenských pravidel, která mají podobu zákonů vynucovaných státem. Tyto zákony mají své hlubší ospravedlnění právě v určité teorii spravedlnosti, která zakládá jejich legitimitu. Ve článku se snažím ukázat, že pomoci teorie společenské smlouvy lze konstruovat soubor principů environmentální spravedlnosti pro společnost, která se chce stát více odpovědnou vůči životnímu prostředí a zároveň fungovat podle liberálních principů. (shrink)

Je vše, co se ve světě nějak děje či existuje, resp. každá jednotlivá událost, podmíněna příčinným vztahem a procesy v přírodě a v duchovním životě tedy probíhají na základě daných zákonů, anebo alespoň v určité míře vládne náhoda, svévole či svoboda? Těmito a veškerými jim podobnými otázkami, vztahujícími se svou podstatou k otázce platnosti zákonu kauzality, potažmo determinismu či indeterminismu, se filozofové zabývali v podstatě odjakživa a filozofie vědy se jimi zabývá dodnes. V Plackově době pak představovaly zvláště v exaktních (...) přírodních vědách velmi diskutovaný problém a sám Max Planck na toto téma přednesl několik přenášek, kde se velmi přístupným způsobem snaží dané problémy rozebírat na základě mnohých smýšlených situací i konkrétních případů. Příspěvek se zabývá Planckovým pohledem na zákon kauzality obecně, postavením pojmu kauzality přímo ve fyzice, v rámci které je nutné osvětlit pojem "fyzikální světoobraz", současně pak na možnou míru slučitelnosti zákona kauzality se svobodnou lidskou vůlí. Celým příspěvkem pak nutně prolíná neustálá Planckova polemika s pozitivismem a přívrženci indeterminismu. (shrink)

Tato studie představuje specifické uchopení kritického racionalismu jako návrhu způsobu života. Jeho reminiscence jsou patrné již u Karla Poppera, který se však zaměřoval spíše na problematiku filosofie vědy. Ono specifické pojetí kritického racionalismu jako komplexního návrhu způsobu života rozpracoval až Popperův následovník, německý filosof Hans Albert. Popperovské filosoficko-vědní předpoklady Albert rozvíjí a aplikuje na oblast etiky, ekonomie, politiky a lidského sociálního života vůbec. Vychází přitom především z takzvaného falibilismu, který konstatuje omylnost veškerého lidského myšlení a jednání. Falibilismus je v rámci (...) Albertova kritického racionalismu spojen s takzvanými postuláty realizovatelnosti a kongruence, což souvisí s Albertovým řešením problému dichotomie poznání a rozhodnutí, respektive problému hodnotové neutrality vědy a problému tzv. čisté filosofie. V závěru studie je pak podniknut exkurs do současné vědecké praxe a načrtnuty možnosti kritického racionalismu jako způsobu života. (shrink)

Předkládaná stať je obsáhlejší recenzí knihy Terezy Matějčkové Hegelova fenomenologie světa. Zdůrazňuji, že v její interpretaci hraje klíčovou roli pojem vzdělání. Nikoli toliko ve smyslu akumulace vědění, ale ve smyslu zbavování se vědění, které již neodpovídá skutečnosti. V mém čtení pak skrze opakované osvobozování se od starého vědění vstupuje vědomí do světa, nechává za sebou starý „světový řád“ a učí se současně žít na výši přítomnosti. Svět a (každodenní) přítomnost je to, čemu podle Matějčkové učí Hegelova Fenomenologie ducha dostát. Nejen (...) vědomí, ale i čtenář má dostát světu, neboť je rovněž vědomím. Moje základní výhrada či spíše podnět k rozvedení spočívá v tom, že aby tohoto cíle Fenomenologie dosáhla, měl by její interpret vzít v potaz dějiny dvacátého století a ukázat, jak se na nich duch vzdělal a pozvedl je k dějinám ducha. V opačném případě čtenář bude stále rámovat přítomnost pojmy převzatými z minulosti a nebude skutečně moderní. (shrink)

Článek ukazuje, jaká je role tradiční role logické analýzy v rámci filosofického bádání. Naznačuje rovněž, že současné logické metody začínají otevírat cestu k modelování procesů, které filosofie tradičně zkoumá.

Některá „opravná“ hnutí dneška uvažují o možnosti vrátit se k původní lidské instinktivitě. Chtějí se tím vymanit ze současné kultury, kterou chápou jako člověka traumatizující. Toto úsilí je možné podrobit kritice pomocí teorie současné nesoučasnosti, teorie plastické a elastické fáze evoluce a teorie koevoluce genů a kultury. Můžeme tak stanovit „elastické synchronie“ v nás (např. pomocí teorie axiální transformace či teorie procesu civilizace), které chápeme jako ustanovené určitou somatizací kulturní evoluce, a „elastické synchronie“ vně nás, které mají povahu (...) kulturních institucí. Napětí mezi lidskou „přirozeností“ a kulturou je tak vždy nutné interpretovat ve smyslu vzájemného působení těchto dvou druhů elastických synchronií. Koncepce „elastické synchronie“ je propojena s obecnou sémiotickou (triadické pojetí znaku) a biosémiotickou teorií. Jsou zvažovány různé způsoby dědičné fixace (somatizace) výsledků kulturního vývoje (koevoluce genů a kultury; vliv kultury na selekci genů; epigenetická fixace; vtištění v raných fázích postnatální ontogeneze) a způsoby jejich sociokulturní institucionalizace. Pojednávají se noetické, sociálně ontologické a individuálně psychologické důsledky takto vzniklých elastických synchronií. Je rozlišen radikální a zmírněný kulturní konstruktivismus. Autor při tom vychází z nominalistického stanoviska. (shrink)

Článek analyzuje původní verzi Husserlovy kritiky Brentanova pojetí časového vědomí, která je obsažena v Husserlových Přednáškách k fenomenologii vnitřního časového vědomí, a Husserlovu snahu vyřešit Brentanův argument nekonečně nekonečného regresu v rukopisném textu O primární modifikaci paměti. Z Husserlovy kritiky si všímá jen dvou bodů. Za prvé kritiky Brentanova prezentismu, tj. názoru, že časové vědomí je založeno v bodu přítomnosti, v němž jsou psychické fenomény, které názor času konstituují, dány současně. Za druhé Husserlovy výtky, že Brentano nepoužívá pro výklad vědomí (...) času schéma počitkový obsah – pojetí počitkového obsahu. Za tímto účelem rekonstruuje text Brentanovu teorii v podobě, v které ji znal Husserl, a vykládá jak Brentanovy důvody pro odmítnutí časové povahy vnitřního vnímání, tak nedořešené problémy Brentanova hlediska. Následně se pokouší dokázat, že Husserl Brentanův prezentismus podcenil a že věcné problémy, které s jeho odmítnutím souvisely, musel řešit zavedením absolutně „kvazi-prezentního“ vědomí a odmítnutím schématu obsah – pojetí pro výklad konstituce imanentních časových jednot. Oba zvolené body Husserlovy kritiky Brentana se tak v pozdějších vrstvách přednášek ukazují jako částečně neoprávněné.The article discusses the original version of Husserl’s critique of Brentano’s concept of time consciousness, which forms a part of Husserl’s Lectures on the Phenomenology of the Consciousness of Internal Time. Next, it gives an overview of Husserl’s attempt to solve Brentano’s argument from the infinitely infinite regress against the consciousness of internal time. Two points of Husserl’s critique of Brentano are analyzed. The first point concerns Husserl’s critique of Brentano’s presentism. Brentano holds that consciousness of time is contained in the time point of the present now, in which psychical phenomena constituting our time consciousness are given simultaneously. The second point concerns the lack of content – apprehension scheme in Brentano’s explanation of the time consciousness. The article reconstructs Brentano’s position in the form known to Husserl and explains Brentano’s reasons for refusing the internal consciousness of time as well as problems connected with this refusal. An analysis of Husserl’s text proves that Husserl underestimated Brentano’s presentism and that he was forced to introduce a concept of the absolute time consciousness to solve the problems connected with his refusal of Brentano’s position. Since Husserl had to eventually give up the content – apprehension scheme in his explanation of immanent time unities, his original critique of Brentano is shown to be partly unjustified. (shrink)

Abstrakt/Abstract: Ve dvacátém století se nejrůznější společenské vědy musely obecně vyrovnávat s relativizací těch nejzákladnějších konceptů, jako je komunikace, text, význam, bytí nebo realita. Současně se pak začalo nevyhnutelně otřásat i heuristické, intuitivní pojetí autora jako „toho, kdo píše“. Naše pojednání představuje stručný exkurz do moderního teoretického myšlení, které se z tohoto hlediska otázkou autora zabývalo. Zmiňujeme se o Nové kritice, která odmítala pátrání po autorově záměru a usilovala o interpretaci literárního díla jako soběstačné entity. Dále pojednáváme o Rolandu Barthesovi, (...) který prosazoval pojetí díla jakožto součásti textového pole, přičemž otázka autora je pro něho zcela irelevantní. Posléze věnujeme pozornost způsobu, jímž se k autorovi staví Michel Foucault. Ten rozebírá jeho diskurzivní fixaci a táže se, jakou funkci plní koncept, s nímž člověk ve skutečnosti pracuje, když o autorovi hovoří. Závěrem se zaměřujeme na určité prvky kultu osobnosti, které lze na konci dvacátého století i v současnosti v pojetí autora vysledovat. Referenčním rámcem celého pojednání je vztah konceptu autora k představě esenciálního významu literárního textu. The twentieth century saw a whole range of disciplines within the field of social sciences struggle to come to terms with a relativisation of some of the fundamental concepts of traditional thinking, such as communication, text, meaning, existence, and reality. Inevitably, the heuristic, intuitive notion of the author as "the one who writes" also started to fray around the edges. Our article presents a short overview of some modern theoretical thinking that has tackled the que+stion of the author in this new context. We mention the New Critics, who refused to seek the author's intention and endeavoured to interpret literary works as autonomous entities. We then discuss Roland Barthes and his conception of literary work as part of an indefinite textual field; in this conception Barthes considers the question of an author as entirely irrelevant. Then we focus our attention on how the problem of the author is addressed by Michel Foucault. He treats the author as a concept, explores its discursive implications, and examines the modalities of its functioning. In the final part of the article we focus on certain marks of cult of personality that can be observed in authors at the end of the twentieth century as well as today. As a referential framework for our analysis, we employ the relation between the concept of the author and the essentialist notion of a determinate meaning of a literary text. (shrink)

Celek bioetické problematiky tvoří nejprogresivnější část soudobého etického dis­kursu. Koncepce etiky sociálních důsledků (ethics of social consequences) a evoluční ontologie v této oblasti představují značný potenciál v rozvoji všech tří pilířů bioeti­ky (humánní bioetika, etika environmentální i „animal ethics“). Environmentální eti­ka v současnosti zřejmě poněkud stagnuje, současně však lze s úspěchem zpracovávat kritickou teoretickou (metodologickou) analýzu jejích stávajících podob jako důleži­tý podnět pro možný další rozvoj. Evoluční ontologie nabízí nový originální pohled na vztah přírody a kultury. Proto ji lze považovat (...) za možnou inspiraci pro axiologii a environmentální etiku. (shrink)

[A Defence of Assisted Death: Philosophical Arguments for Euthanasia and Physician-Assisted Suicide] Kniha Tomáše Hříbka je první monografií v českém jazyce, jež nabízí filozofickou obhajobu eutanazie a sebeusmrcení za asistence lékaře. Autor vysvětluje zdroje současné diskuse, definuje základní pojmy a analyzuje argumenty pro asistované sebeusmrcení a eutanazii i proti nim. Odpovídá mimo jiné na tyto zásadní otázky: Co je smrt, a jak poznáme, že nastala? Je smrt vždy újmou, nebo může i prospět? Může být rozhodnutí zabít se rozumné i (...) morální? Je apel k morální autonomii pacienta přesvědčivý? Má utrpení na konci života smysl? Pokud jsou eticky přijatelné nezahájení nebo ukončení léčby či paliativní péče, tak proč ne i eutanazie a asistovaná smrt? Lze ospravedlnit eutanazii pacientů, kteří s ní nemohou vyslovit souhlas? Je možné eutanazii a asistované sebeusmrcení odmítnout s odkazem na etiku medicíny nebo svědomí lékařů? Neocitneme se legalizací eutanazie na kluzkém svahu, po němž sklouzneme k nemorální praxi? A jsou podobné metody asistované smrti morálně přijatelné jen za předpokladu, že zůstanou výjimečné? (shrink)

Although research into the biosemiotic mechanisms underlying the purposeful behavior of brainless living systems is extensive, researchers have not adequately described biosemiosis among neurons. As the conscious use of signs is well-covered by the various fields of semiotics, we focus on subconscious sign action. Subconscious semiotic habits, both functional and dysfunctional, may be created and reinforced in the brain not necessarily in a logical manner and not necessarily through repeated reinforcement. We review literature that suggests hypnosis may be effective in (...) changing subconscious dysfunctional habits, and we offer a biosemiotic framework for understanding these results. If it has been difficult to evaluate any psychological approach, including hypnosis, this may be because contemporary neuroscience lacks a theory of the sign. We argue that understanding the fluid nature of representation in biological organisms is prerequisite to understanding the nature of the subconscious and may lead to more effective of treatments for dysfunctional habits developed through personal experience or culture. (shrink)